Nějak mi poslední dobou uniká realita a přítomnost .. Žiju, protože musím .. Nežiju, protože chci. Žiju, protože je to nejjednodužší, co v této situaci mohu dělat .. Vlastně žiju, ale přitom nežiju.
Bylo nebylo .. Jednou, před mnoha lety, žili, byli ... Pohádka? Jasně ... zbytečnost ji vyprávět .. Beztak se nikdy nesplní .. Stejně jako sny, pro které žijeme .. Proč by se měly plnit? Vždyť po nich by nebylo pro co žít ...
Nespravedlnost ... Bolest .. Nejistota .. Nedůvěra .. Zklamání ...
Ztrácím se už také pomalu v sama sobě ... Přestávám chápat tolik věcí či situací ... a možná, že jsou to situace zásadní .. situace, které navždy poznamenají můj život ... a aniž bych se "probudila" z této spleti sítí, odehraje se toho tolik, že to nepochopím už nikdy .. ale budu vědět, že to prostě jednou proběhlo, aniž bych to nějak vnímala a je třeba to nějakým, byť sebemenším způsobem změnila. Je to zvláštní .. nebo mi toto všechno v této situaci a psychickém rozpoložení tak připadá. Vidím to z jiného úhlu pohledu než lidé, kteří se na to všechno dívají společně se mnou ... a ani se jim vlastně nedivím, že jsem pro ně často záhadou .. že mnohdy neví, co ode mne mohou čekat a co ne .. ale je to logické, když to netuším pomalu ani já sama ... Chce to čas? Znovu čas? Stejně, jak to probíhalo v minulosti? ... Je to ve hvězdách ... to, co se stane a bylo ve hvězdách i to, co všechno proběhlo a jak to dopadllo .. ze závěrů vycházejí další a další nové situace, kterým čelíme teď ...